MARTIN STRANKA - INTERVIEW + VÝSTAVA MONO (The Icon Gallery Prague) 05.03.2010 - 03.12.2010
E-umění.cz pro Vás připravilo, exkluzivní rozhovor s uznáváným českým talentovaným fotografem MARTINEM STRANKOU, který svou tvorbou zaměřenou na fotografie emotivního minimalismu poutá pozornost jak v Čechách tak v zahraničí. Všechny informace o Martinově tvorbě naleznete na jeho webu http://www.martinstranka.com/
Martine, jak jsi se dostal k fotografofii, kdy tě začala bavit? Něco o tvých prvních zkušenostech a styku s fotografií jako takovou. Pamatuješ jsi na svou první fotku, z které jsi měl radost a říkal sis, jo ta je dobrá?
K fotografii jsem se tak trochu dostal jako slepý k houslím a tak trochu díky události, která mě potkala v živote. U nás se nikdy foťák nedědil, tak jako v mnoha rodinách. U nás téma focení bylo vždy jen na úrovni rodinných sešlostí. Před pěti roky jsem však přisel o velmi blízkého člověka a já pochopil, že to ze sebe musím nějak vše dostat. Koupil jsem si první foťák vůbec, první zrcadlovku Canon 20D a bylo to jasné. Dodnes vzpomínám na první fotografii – dodnes je to jedna z mých nejoblíbenějších – je to fotografie Desire
Kde hledáš inspiraci pro svoje fotografie, co pro tebe fotografie znamená, jak jí vnímáš a co tě na ní baví?
Inspirace. Těch proudů inspirace je hned několik. Jak už jsem vzpomenul v předchozí otázce, je to na prvním místě život. Nemyslím to jako prázdné klišé, ale spíš jako události, které se člověku míhají životem. Jsou-li tyto momenty silnější než povaha člověka samotného, někudy to musí jít ven. Pro mě je to právě ta fotografie. Další subjektivně velmi silnou inspirací je hudba. Ať už v podání projektu Sigur Ros nebo třeba zpěvačky Lisy Gerrard a jejímu nepřekonatelnému hlasu.
Co je pro mě fotografie? Místo, kde nacházím sám sebe. Jak zní v jednom songu od skupiny Faithless „…this is my church, this is my place where I heal my heart“. Myslím, že je to výstižné. Co mě na ni baví? Je to pro mě území sebereflexe a možnosti zpovědi. Proto i strašně nerad odkrývám pozadí každé fotografie, cítím se pak jak nahý. Jsou to pro mě osobní zážitky. Baví mě ta možnost vizualizace pocitu, neboť pocit není vidět. Fotografie už ano
Když nejsi vázaný a máš volnou ruku pro tvorbu, jaký styl fotek tě nejvíc baví? Máš něco, co chceš fotografií vyjadřovat, nějaké sdělení divákovi, něco co je „pod fotkou“, hlubší význam, nebo jde spíše o vizuální požitek bez hlubšího smyslu?
Už od počátku jsem se našel v minimalistickém podání maximálních pocitů. Nerad fotografie škatulkuju. To mi i vždy dělá velký problém na všech foto serverech při vkládání fotografií, kde musíte zadat kategorii fotografie. Já sám vnímám své fotografie jako jakýsi emotivní minimal. Minimal v pojetí množství prvku na scéně, emotivní určitě z pohledu příběhu, který fotografii předává divákovi. Jak už jsem odpověděl v předešlém odstavci, pro mě osobně nejde jen o vizuální prožitek – já v každé fotografii táhnu linii příběhu, který mě donutil tu konkrétní fotku vytvořit. Proto ani tolik nefotím více jak 2 fotky od jedné série. Co pocit, co nějaká zkušenost – to jedna fotografie. Ostatní mažu.
Od jisté chvíle mi připadá, že přišel u tvých fotografií určitý zlom, kde přecházíš k větším soft úpravám a začínáš se ubírat jakoby minimalistickým směrem – viz výstava MONO.
Určitě. Člověk se nevyhne jistému vývoji ve své tvorbě. Pomalu jsem upustil od klasické konceptuální tvorby a opravdu jsem přešel k té vizi emotivního minimalu. Ale opět říkám, nerad bych fotografie škatulkoval. Nejde mi to J
Fotíš ještě někdy volnou tvorbu nebo už převážně zakázky? Vzpomeneš si na svoji první větší zakázku u nás nebo v cizině, jak k ní probíhala cesta? Jaký byl potom tvůj pocit, když jsi viděl pozitivní reakce na tvoji tvorbu využitou v reklamě.
Fotím především své věci, které pak vedou až k výstavám doma nebo v zahraničí. Jsem strašně rád za to, že můžu fotit to, co mě baví – ty ARTové fotografie a stále se tím živit. Neboť právě ty artové věci pak lidé kupují jako tisky, nebo je kupují z komerčního pohledu jako CD obaly, obaly na knihy a další komerční využití. Neboť fotím opravdu krátce, na svou první větší zakázku vzpomínám. Vše nabralo raketový vzestup minulý rok 2009. Počínaje komerčním nafocením série 10ti fotografií pro Café Emporio zde v Praze. Vzpomínám, kdy jsem měl posezení s ředitelem Emporia – jeho vize byla naprosto jiná. Děti s pohárem v ruce, šálky kávy na nočním stolku atd. Já jsem řekl, ať mi jen dodá 10kg kávy a ostatní nechá na mě. Byl to risk, ale po 14ti dnech focení jsem dodal 10 fotografii, které když jsem odprezentoval – následovala už jen maximální spokojenost. Zde zapůsobila moje tvrdohlavost, ale já to asi jinak neumím. A pocit? Nádhernej. Celá série je k viděni v Café Emporio na Flóře v nákupním centru Palác Flóra v Praze.
Máš nějakou svojí oblíbenou fotografii? Vím že je to takové klišé, ale máš nějakou srdcovku, kterou považuješ za svou zásadní či jinak výjimečnou? (Visí ti nějaké tvé fotky doma v obýváku?)
Momentálně procházím procesem stěhování po Praze do svého bytu. Ale v posledním bytě mi visely fotografie zbylé z výstav. Kovářova kobyla chodí bosa – u mě to platí dvojnásob. Ale teď z výstavy MONO mi snad zůstane jedna fotografie, která je pro mě skutečně silně osobní, jedna z nejoblíbenějších. Zde visí ve velikosti 100x100cm, těším se až skončí výstava a já si ji doma pověsím na zeď. Snad se neprodá. Jde o tuto fotku
Vidíš nějaké zásadní rozdíly mezi vnímáním fotografie u nás a v zahraničí? To samé u fotografů našich a cizích. Například když srovnáš prostředí DeviantArtu a českých internetových galerií. Jsou tam znatelné rozdíly, které vnímáš?
Sám jsem patriot a jsem hrdý na to, že jsem Čech. I na těch několik vad na kráse našeho národa, ale to bude všude stejné. I tak se nějak nemůžu sžít s tím, že na českých foto portálech – panuje jistá závist, nepřátelské prostředí, anonymní nemístné komentáře, atd. Ale po těch 4 letech focení jsem už rezignoval na bezpředmětné výměny názorů a radši ten čas věnuji focení. Tebou zmiňovaný deviantART je jiné kafe, ale je to spíš díky velikosti portálu a tím, ze se zde mísí celý svět. Několik kultur, národů a názorů. Je zde velmi podporující a přátelské klima.
Fotíš pouze digitálně nebo experimentuješ s kinofilmem či jinými formáty? Hodně upravuješ v editorech. Prozradíš, jaké programy používáš, a jak zhruba probíhá úprava tvých fotek? Jak je to časově náročné? Liší se výsledná fotografie výrazně od té původně vyfocené?
Zatím stále digitálně. I když jsem teď k narozeninám dostal vysněnou Flexaretu, takže jen co bude více času, vše vyzkouším a otestuju. Jsem digitální dítko – i přesto, že silně tíhnu k úpravám analogového vzhledu a zrna. Jinak úpravy fotek – jak já stále říkám, dobrá fotografie s dobrým světlem je základ. Další dodatečné úpravy vždy probíhají, ale bez dobrého základu z toho nikdy nic dobrého nevzniklo. Časová náročnost? Tak musím říct, že dříve jsem nad fotkou trávil i dny. Dnes už je to otázka několika hodin. Od nafocení, doladěni ve Photoshopu, až po konečný výsledek. Někdy zvládnu vyfotit 5 fotografii za měsíc, někdy jednu fotku za čtvrt roku.
Práci ve photoshopu či jiném editoru ses někde učil nebo jsi šel cestou pokus - omyl a jsi autodidakt v tomto směru? Studoval jsi někdy nějakou fotografickou školu, střední/vysokou, nebo se chystáš ještě na nějaká studia u nás nebo v zahraničí?
Jsem naprosto ve všem samouk. Nikdy jsem dřív nefotil, nikdy jsem nestudoval fotografickou školu. Nikdy jsem ani nenavštívil jediný foto-kurz, nikdy jsem si nekoupil knížku „Jak fotit na 100 způsobů“ J. Člověk to musí cítit a vidět, než se to učit a studovat. Do budoucna zatím neplánuji studia ani u nás ani v zahraničí. Čas teď věnuji především výstavám po ČR a v zahraničí.
Jakou techniku v současnosti používáš? Jaký fotoaparát, objektivy atd. - pořád frčíš ten canon 20 D a tokinu 12 – 24? J To jsi pamatuji, že jsi měl v době tvého prezentování na fotoaparátu.cz.
Canon EOS 5D, Canon L 17-40mm, Canon L 70-200mm, Canon 50mm a teď už ta moje nová nevyzkoušená Flexareta. Tu mou Tokinu už nevlastním, prodal jsem ji s již zmiňovanou 20D.
Kde je možné v současnosti vidět tvoje fotografie, ať už tištěné nebo v internetových galeriích? Jak jsi spokojený s výstavou MONO? Jak dlouho ses na ní připravoval a kdy vznikl nápad na tuhle tématickou výstavu? Co plánuješ dál, jakým směrem se chceš ubírat, máš v hlavě nějaký projekt nebo nápad?
Momentálně je celkem dosti míst, kde lze shlédnout ať už část mé práce, nebo navštívit sólové výstavy. Začal bych určíte pražskou výstavou MONO v ICON gallery, V Jámě 6, Praha 1. Je to cca 2 min pěšky z Václavského náměstí. Zde je k shlédnutí sólová prodejní výstava 15-ti velkoformátových fotografií (80x80cm a 100x100cm). Zde vše poběží až do 3.6.2010. Přípravy na tuto výstavu zabraly průběžně 3 měsíce. Samozřejmě klasicky posledních 14dni bylo nejhektičtějších – denní organizace v podstatě. Další sólová výstava probíhá za mořem v USA v Severní Karolině ve městě Ashville, kde je možnost vidět 15 fotografii 80x80cm. Zde výstava končí koncem května. Nebo ještě možnost shlédnout skutečně podařenou kolektivní výstavu světových fotografu v klubu Solidní nejistota, která je pořádána Gape Gallery pod záštitou kurátora Luboše Němečka. Kolektivní výstava v Londýnské galerii Printspace Gallery v centru Londýna je plánována na polovinu roku 2010. Nebo například nadcházející charitativní exhibice v Hong Kongu, která proběhne v prvních týdnech měsíce června. Více o probíhajících nebo plánovaných výstavách najdete na mých webových stránkách.
Oblíbený fotograf (čech a cizinec): Robert & Shana Parkeharrison
Oblíbený malíř/výtvarník: Edward Munch
Oblíbený zpěvák/kapela: Lisa Gerrard
Oblíbená skladba: GusGus: Dominique
Oblíbená značka fotoaparátu/objektivu: zatím verny Canonu
Oblíbené místo: má vlastni mysl
Martine díky za rozhovor a přeju hodně úspěchů v tvý tvorbě
Autor rozhovoru: Miloš Svoboda (e-umění.cz)
|
