E-umění
E-umění
E-umění
Login:
Heslo:
  Pamatovat heslo
 
   
REGISTRACE  | NOVINKY | UŽIVATELÉ | REDAKCE | PARTNEŘI
« Další

Shledání

Zdál se mi sen...


Kapky deště stékající po okně mi připomínají slzy, smáčející lidské tváře. Slzy nešťastných i šťastných.

Jakési nutkání mne zvedlo z rozvrzané židle a zahleděla jsem se do dáli. Pohled na kymácející se koruny stromů mne naplňoval vzrušením… Najednou se mi skla okna zdála příliš silná. Vedena rukou osudu jsem opustila dům, jenž už léta chátrá… Stejně jako já…

Tiše jsem naslouchala větru, který si lehce pohrával s přerostlými trsy trávy. „Až půjdeš v dešti, vzpomeň si na mne, já jsem ten déšť…“ zazněla ozvěna mé vzpomínky. Vím, komu patří ten hlas. Cítím jeho doteky, něžnosti, jeho přítomnost.

Vedena hlasem svého srdce naslouchám písni, naší písni, jež se přibližuje a vzdaluje v rytmu svěžího vánku. Vzpomínám na tu chvíli, kdy jsme ji slyšeli poprvé. Noc byla plna napjetí, stejně jako je tomu dnes. Vše kolem nás bylo tak vzdálené jen ty a já… Bubny tloukly v rytmu mého srdce a klavíristovi prsty něžně klouzali po klávesách, ty tvé po mé tváři. Sametový hlas zpěváka zněl noční ozvěnou a já šeptala jeho slova „Tvá vůně omámila mé smysly. Nevidím, neslyším.. jen tebe..“ Jako by ta chvíle nikdy neskončila, snad stále trvává někde v nás.

Ze vzpomínek mne vytrhlo hromové zadunění.

Šla jsem dál, aniž bych vnímala cíl své cesty, jen jsem cítila, že hranice, jež jsem považovala za nepřekonatelné, se bortí. Hranice mezi mnou a jím. „Jsme jedno tělo, jedna duše. Nikdo nás nikdy nerozdělí.“ sliboval. Já věřila. Každou noc jsem čekala na padající hvězdu, abych mohla vyslovit své jediné přání. Přesto jsme byli rozděleni. Tím nejobávanějším a přec nejpřirozenějším…

Nikdo mi však nemohl vzít vzpomínky. A já věděla, že přijde čas, kdy i tu vzdálenost mezi dvěma světy překonám.

Tělem mi postupovala vlhkost a tíha mokrého šatu mi nedovolovala jít dál. Klesla jsem k zemi s takovou lehkostí, jako by mne jeho dlaně podpíraly. Tolik cítím jeho přítomnost. Na ústech se mi rýsoval ten nejupřímnější úsměv. Něco mi říkalo, že z mé tváře již nezmizí.

Vlhkost jako by se z mého těla vytrácela a vystřídalo jí nepopsatelně hřejivé teplo. Už nevnímám kapky deště, ani silný vítr.

Jen ty a já…

Předchozí »
BLOG - kategorie: Povídka   Hodnocení: 9.57

LenjaLuth Autor: LenjaLuth
Vloženo: 18.09.2008 17:44
Shlédnuto: 2134x

Zobrazit všechny blogy autora

 

Hodnotit a vkládat komentář mohou jen registrovaní uživatelé
Hodnocení a komentáře

 

10
gianni

gianni | 12.12.2008 20:27

je to napsané s takovou lehkostí a pochopením, že to snad u každého musí vyvolat pocity, které schovává někde uvnitř sebe..předevšim se nad tím hezky přemýšlí..hezoučká cestička do nitra jednoho človíčka..

 

10
Bez fotografie

Belaus | 09.11.2008 06:46

 

9
Ria

Ria | 04.11.2008 11:47

JO

 

10
Edu...

Edu... | 01.10.2008 23:48

Vou moja krvná skupina!!! Super!!!

LenjaLuth | 02.10.2008 10:41

Díky moc :-)

 

10
RaSchl

RaSchl | 30.09.2008 09:24

Líbí

 

8
Fabio

Fabio | 18.09.2008 20:26

Fabio | 18.09.2008 20:26

pěkné.

 

10
snova

snova | 18.09.2008 18:13

...krásné, a za sebe děkuji!!

LenjaLuth | 18.09.2008 18:15

Já děkuji! :)

     

 

 

Eumeni  
HOME | FOTOGRAFIE | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | BLOG | KULTURNÍ PROGRAM | REGISTRACE | UŽIVATELÉ | REDAKCE | PARTNEŘI created by WEB-STUDIO
   
www.europeanarts.cz
Home Fotografie Výtvarné umění Blogy Kulturní program