E-umění
E-umění
E-umění
Login:
Heslo:
  Pamatovat heslo
 
   
REGISTRACE  | NOVINKY | UŽIVATELÉ | REDAKCE | PARTNEŘI
« Další

Moje první oprace

Tento blog jsem sepsal před několika lety na nemocniční posteli na kapesním počítači iPAQ, je proto bez diakritiky. Je sice delší, ale doufám, že někdo najde chuť se začíst a třeba mi připíše pár slov.


Den D. Utery 14.3. Vstavam v sest. Maly kufrik mam sbaleny od vcera. Pyzamo, ponozky, dve knizky, rucnik, svacina, mobil a nabijecka.

Na prijmu v nemocnici odevzdavam vysledky vysetreni krve, moci a take rentgen srdce a plic. Zprvu se zda, ze me necekali, vyptavaji se kdo me objednaval, o nicem nevedi a vypada to, ze zadna operace nebude. Nakonec se to vyjasnuje a doktor me jeste kratce vysetruje. Prijimaji me, ale pubeh je napinavejsi vic nez prijimacky na stredni.

Mam vyckat v cekarne spolu s ostatnimi, pacientu je nas tu vic. Po umornem cekani prichazi zrizenec a odvadi nas na oddeleni. Jedeme vytahem, osm duchodcu a ja. Divam se na velky displej, ktery ukazuje poschodi a v ruce nervozne sviram svuj kufrik.

Treti patro - vystupujeme. Cekam, zatimco zrizenec vede ostatni nekam doleva. Pak se vraci pro me a spolecne se vydavame chodbou vpravo.

Chirurgie. ''Tady si sednete a chvilku pockejte, sestra si pro vas prijde,'' rika mi. Podekuji a zrizenec odchazi.

Sedim u dveri s napisem Vysetrovna, sester kolem chodi hodne, nektere i velmi mlade (a moc hezke), zadna si ale nejde pro me. Chodbou cas od casu prochazi nejaky pacient. Vzdy, kdyz jde o muze, sleduji jeho kroky, abych se zorientoval, kde tu na oddeleni maji zachod.

''Vy jste pan ..., ze?'' ujistuje se sestra, ktera pro me konecne prisla. Beru do ruky kufrik a sestra me vede na pokoj cislo jedna. Je velky, vidim tu sedm posteli a ctyri pacienty. Spi nebo podrimuji, takze se nemam s kym pozdravit.

Prevlekam se do pyzama, davam si veci do nocniho stolku, obleceni ukladam do jiz prazdneho kufriku. V pyzamu usedam na postel a rozhlizim se po pokoji.

Nekdo otvira dvere a vstupuji dve sestricky v modrych, velmi slusivych uborech. Jsou to studentky Stredni zdravotnicke skoly v Ruske ulici. Ne ze by to meli napsane na cele, hlasaji to cedulky, ktere maji obe na prsou. Sepisuji se mnou seznam meho obleceni v kufriku, poprosi o podpis a obe s mymi vecmi odchazeji.

Po chvili vchazi jina sestricka, odhaduji, ze dokonce mladsi nez ja. Odvadi me do male mistnosti. Je tam pocitac, lehatko, stul a na nem psaci stroj.

''Svleknete se do pul tela,'' vyzvala me hned po kratkem predstaveni. No, uprimne receno, jak se na ni tak divam, radeji bych k tomu vyzval ja ji. Svlekam si vrsek pyzama a ona si bere stetoskop. Soustredene posloucha, jak se mi z ni rozbusilo srdce a pocita puls s rukou na mem zapesti. Odklada stetoskop a prechazi k psacimu stolu. ''Ted s vami sepisu prijem,'' rika pri zakladani papiru do stroje. Nejprve vypisuje me nacionale, pta se na alergie, pak ale nase interview nabira spad.. ''Mate nejakou pohlavni nemoc? Cukrovku? Trpite nejakou psychickou poruchou? Mate umely chrup nebo krecove zily?'' Vrtim hlavou. O tom ze krecove zily nemam, se presvedcuje sama a rika, ze mam uzasne nohy. No - zrejme ma jen radost, ze jsem prisel v cistych ponozkach! Pak mi jeste prohmatava bricho a trisla a dovoluje mi vratit se na pokoj.

Snidani jsem nestihl, tak se poustim dov jidla, ktere jsem si vzal z domova. Cas do obeda si kratim ctenim knizky a psanim textovek. Behem dne me jeste navstevuje anesteziolog a nedlouho po nem pak ciperny, holohlavy muzik, ktery se mi predstauje jako muj osetrejici lekar a zaroven operater. Vysvetluje mi, co me ceka a jaky bude prubeh. Na radu pry prijdu zitra kolem druhe hodiny, budu posledni. Od dnesni pulnoci nesmim nic jist ani pit. Sestry mi davaji teplomer. Merim se, mam teplotu 37,5°C a je mi slabo. Teplota pry nevadi.

Hladoveni mi vadilo hodne (jsem zvykly jist hodne a casto, i kdyz to na me neni moc videt), mnohem vic mi ale vadilo, ze to bylo zbytecne. Rano totiz privazeji nejake akutni pripady, terminy vsech operaci se posunouvaji a me uz pry nestihnou.

Dostavam pozdni obed a prichazi se mi osobne omluvit operater. Je na nem videt, ze toho ma za cely den akorat. Vylevat si vztek zrovna na nem, mi prijde jako uplny nesmysl, takze mu jen podekuju za zpravu, kratce se na sebe usmejeme a on pak odbiha za dalsi praci.

Opet muzu jist a pit jen do vecera, o navstevach prichazeji rodice, nesou mi neco na zub, discman, cedecka a kapesni pocitac (po navstevach se pripojuju pres mobil a kecam na ICQ s 2Luccy, kamosem a se sefem), taky se stavili kamosi, zlepsili naladu a prinesli mi neco na zub.

Vecer dostavam prasek na spani, poustim si dickmana a usinam se sluchatkami v usich. 17.2. v pet hodin rano nas budi sestricky, jedna nam rozdava teplomery a me meri tlak. Vyhani nas z posteli a stelou nam pred vizitou.

Behem dopoledne k nam na pokoj privazi senilne vyhlizejiciho dedu. Pry ho srazila tramvaj. Zlomena klicni kost plus celkem pet zeber a velka rana na oholene hlave. Oblekaji mu andelicka, pokladaji ho na postel a do nocniho stolku mu davaji jeho doklady.

Pak se podava obed, ktery vetsina lidi z naseho pokoje stejne nedostane, coz je pro me alespon snesitelnejsi. Kolem druhe hodiny si odskakuju na zachod a kdyz se vracim, stoji pred pokojem pojizdne ploche luzko prikryte zelenym prosteradlem a u nej ceka sestricka take v zelenem a s brylemi na nose.

S luzkem vjizdi na pokoj, ja si vsechno svlekam, sestricka me zakryva prosteradlem a ja se pokladam na luzko. Picha mi injekci-oblbovaka, prikryva me perinou, spolupacienti mi preji hodne stesti, loucim se s nimi (''Tak naschle, panove!'') a jedeme ven z pokoje a chodbou k vytahu.

Z jeho zarivkoveho osvetleni a zeleznych vnitrnich sten jde na me uzkost. Vytah sjizdi o jedno nebo dve podlazi nize, pocituju jsem totiz onen kratoucky stav beztize a pak lehke cuknuti, jak vytah v patre zastavuje.

Sestra me vyvazi ven a projizdime otevrenymi sklenenymi dvermi s napisem Operacni sal. Pak me nechava chvilku na chodbe, divam se do zarivek a pomalu se zacinam trast. Tataz sestra me vtahuje jinymi dvermi dovnitr, nejpve jsem ji ale nepoznal, ma ted zelenou igelitovou hygienickou cepici.

Jsem ted v meziprepazce salu a zazemi, kancelare nebo vysetrovny, tesne kolem me jsou prosklene skryne az ke stropu vyrovnane obvazy, gazami apod. Kolem proslo asi pet lidi, z toho jednou moje sestricka s capkou, ktera se me pta, jestli mi neni zima. Prikryva mi vycuhujici nohy prosteradlem. Vedle se ozyva cinkot kovovych nastroju a probouzeji nejakou pani z narkozy. A najednou uz me vezou na sal - kolem te pani, lezi na podobnem luzku jako ja a kdyz ji mijime, omamene ke me otaci hlavu. Ale ja se divam do stropu.

Na sale je jeden stul potazeny zelenym prosteradlem, nad nim dve velke lampy s nekolika svetly. Uz tu na me cekaji dva doktori a dve sestry. Nechavaji me na voziku s tim, ze na stul me prenesou uz spiciho. Jedna ze sester mi do hrbetu prave ruky bolestive a navic az na druhy pokus, zapichuje kanylu a pripojuje k ni kapacku s cirou tekutinou.

Druha sestra mi pred oblicej pristrkuje masku. Proudi z ni osvezujici vzduch. ''To je zatim jen kyslik,'' rika mi, ''dychejte zhluboka.'' U operacniho stolu poznavam muze, ktery me holil pred operaci. Najednou se nade mnou ozyva sestra s kyslikem: ''Ted se vam mozna trochu zatoci hlava...''

Ne, nezatocila se mi hlava. Nestalo se vubec nic. Ubehly dve hodiny, ktere uz si nikdy nebudu pamatovat. Lezim na pojizdnem lehatku, jsem prikryty zelenym prosteradlem a nemocnicni perinou s potiskem Majetek fakultni nemocnice Kralovske Vinohrady. Nevzpominam si, ze bych usnul a nevim ani, ze by me nekdo budil. Jsem dezorientovany.

Na nohou mam polozene nejake papiry - dva listy formatu A4. Pridrzuju si je pred oblicejem a snazim se v nich neco vycist. Nejde to, latine nerozumim. Operacni sal je prazdny a ja citim tupou bolest, podle ktere jsem poznavam, ze to mam za sebou.

Pak se objevuje opet ta brylata sestricka, veze me nejprve z mistnosti, pak chodbou k vytahu, nejake to patro nahoru a pak uz jen me dobre znamou chodbou k memu pokoji. Tam se mnou prijizdi vedle postele, ja se chytam hrazdy nad posteli a s drobnou pomoci se prehupuju na luzko. Sestra mi obleka andelicka a odvazi si lehatko.

Pripadam si otupele a vsechny vjemy ke me prichazeji zpomalene. Rohlizim se po pokoji a snazim se od ostatnich zjistit, jak dlouho jsem byl pryc. Pry dve hodiny. Operace trvala hodinu a pul. Lezel jsem v posteli, snazil se zorientovat a tridil si myslenky. Mam suche rty a zizen, ale pit dostanu az po dvou hodinach.

Kdyz se pak dostaviuje potreba, zpusobena pitim i kapackou, zkousim pouzit bazanta, ale bez uspechu - mam zabrany mocit v posteli. Zvonim tedy na sestru a prosil ji o doprovod na WC.

Ceka, zatimco ja opatrne slezam z postele a urovnavam si andelicka. Z rany mi vychazi gumova, pruhledna hadicka odvadejici krev do male nadobky, kde jiz trochu te cervene kapaliny je.

S kazdym mym pohybem se hadicka zacervena. Nadobku ode me sestra bere a pri nejiste chuzi me pridrzuje za pazi. Provesena hadicka se mi houpa u kolen.

Pred toaletami se sestra zastaviuje, otevira dvere a podava mi moji nadobku .. na krev. Vchazim do kabinky, davam pozor, abych si na tu hloupou hadicku neslapl a odklapim prkenko u misy. Poprve se na nadobku divam pozorneji. Pohled na krev mi nikdy nevadil, ted se mi ale najednou zacina tocit hlava, huci mi v usich a klesa mi tlak, jen omdlit.

Potrebu jsem vykonal radeji vsede, splachl, venku podal nadobku zase sestricce a umyl si ruce, majic v pravacce stale jeste tu pitomou kanylu.

Z postele pak pisu domu textovku, ze mam po operaci a asi za hodinu me rodice prichazeji navstivit. Tata rika, ze mi vlastne nic neni a pripomina svoji nedavnou operaci srdce, by-pass.

Vecer zacina rana prichazet k sobe a ja si musim pockat na injekci proti bolesti jeste dve hodiny. Pichnout mi ji prichazi kratkovlasa Slovenka. Uleva se dostavuje vzapeti a ja poklidne usinam.

Předchozí »
BLOG - kategorie: Nezařazené   Hodnocení: 8.67

Autor: aTTa
Vloženo: 03.01.2010 13:13
Shlédnuto: 1172x

Zobrazit všechny blogy autora

 

Hodnotit a vkládat komentář mohou jen registrovaní uživatelé
Hodnocení a komentáře

 

9
blbe

spidercek | 14.01.2010 23:50

Presne tak jsem to prozival i ja:) Pekne napsany.

 

9
SUN

SUN | 06.01.2010 18:44

Při čtení jsem to viděla jako film, takže si myslím, že to je dobrá práce a příjemná četba. Líbilo

 

8
Jinotaj

Saint-Fond | 04.01.2010 18:34

vic takovych takovy styl mam rad :-)

     

 

 

Eumeni  
HOME | FOTOGRAFIE | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | BLOG | KULTURNÍ PROGRAM | REGISTRACE | UŽIVATELÉ | REDAKCE | PARTNEŘI created by WEB-STUDIO
   
www.europeanarts.cz
Home Fotografie Výtvarné umění Blogy Kulturní program