E-umění
E-umění
E-umění
Login:
Heslo:
  Pamatovat heslo
 
   
REGISTRACE  | NOVINKY | UŽIVATELÉ | REDAKCE | PARTNEŘI
« Další

Lahvička štěstí


Sundala jsem si boty a procházela bosky trávou. Jemně šimrala do chodidel a zároveň chladila po rozpáleném dnu. Slunce už pomalu zapadalo, když jsem se podívala na hodinky, bylo osm hodin večer. Nechtělo se mi jít však domů. Nejraději bych jen šla a šla a třeba došla na konec světa. Jen jsem nechtěla jít tam, kde se na mne budou lidé dívat a ptát se. Neuměla jsem teď odpovědět na žádnou z jejich ustavičných otázek. Chtěla jsem jen, aby mi dali pokoj, abych mohla přijít tiše domů a zalézt si pod peřinu a spát a spát, dokud nezaspím všechno to, co mne trápilo. Jenže to nešlo. Má bolest trvá už příliš dlouho. Půl roku se trápím, každý den pláču, ale řešení nenacházím. Mám v sobě tolik bolesti, která mne uvnitř svírá, jako kleště. Užírám se a mé tělo pomalu uvadá. Už ani nevím, kdy jsem mohla naposledy pořádně jíst. Srdce mi stále buší, jako na poplach a můj žaludek je sevřený. Potí se mi ruce a já cítím, jak mi opět stékají kapky po tváři. Tak jsem si svůj život nepředstavovala. Chtěla jsem tančit v divadle, psát knihy, chtěla jsem bydlet v horách, ale zatím jen sedím doma a pláču pro nějakou mou představu, která se nevyplnila. Tolik jsem si přála, aby bylo vše dokonalé, ale nikoli, nic z toho se mi nepodařilo. Je to všechno jen má vina, nedokázala jsem to, zklamala jsem ostatní a nejvíc asi sama sebe. Mé myšlenky utnula melodie telefonu, nechtěla jsem ho zvednout.Už půl roku jsem nechtěla s nikým mluvit. Ty jejich neustále dotazy, soucitné a chápavé pohledy, které mne pomalu, ale jistě, hnaly do kouta. Nejraději bych odjela někam hodně daleko, někam, kde mne nikdo nezná a já se nemusím bát, že bude znát mé, vlastně tady už veřejné, tajemství. Nechtěla jsem, aby to někdo věděl, ale pomalu se to rozkřiklo a já nemám chvilku klidu. Nechci, aby mne někdo litoval. Nestojím o to, aby se mnou byl někdo jen proto, že je to se mnou tak, jak je. Nechtěla jsem to ani vyslovit, jak mne to hnalo pryč.

V poslední době mi nebylo moc dobře, všechno se mi pomalu sesypalo. Všechno, co jsem milovala, se mi vytrácelo. Kdyby nebylo toho dne před půl rokem, nemuselo se nic stát. Nikdo by se to třeba ani nedozvěděl a měla bych svůj život, jako dřív. Jenže teď už se na mne nikdo nebude dívat tak, jako dřív. Vždycky už v jejich očích zůstane soucit a to mne bolí nejvíc. Podlomila se mi noha, když jsem upadla do měkké trávy. Voněla krásně, cítila jsem vůni lučního kvítí. Kolem mne cvrkali kobylky a na oblohu vzlétli ptáci. Najednou se mi ulevilo. V tu chvíli jsem se najednou cítila volná. Nevím, čím to bylo, jestli tím prostředím, nebo pádem na zem. Podívala jsem se na poslední paprsky slunce a v tu chvíli mne napadlo mé řešení. To, jenž mne vysvobodí z pout, která mne před půl rokem sevřela. Budu moci zase dýchat. Konečně bych mohla najít klidu uvnitř sebe a to, co jsem způsobila, by rázem zaniklo. Nikdo by na to už za pár let ani nevzpomněl. Ano, bylo to jediné řešení, co jsem mohla zvolit. Zvedla jsem se ze země, obula boty a šla pomalu domů. Zítra bude ten nejlepší den a pak už se nikdy nebudu trápit. Nikdy už nebudu nikomu na obtíž. Jen co jsem přišla domů, mlčky jsem se zula a šla rychle do svého pokoje. Proplula jsem bez obtíží, bez hloupých dotazů, kde jsem byla a co je se mnou. U postele jsem měla skleničku vody, napila jsem se a pomalu se těšila na zítra, na můj nejšťastnější den za posledních půl roku. Den, který mi otevře zamčená pouta a já budu moci volně dýchat.

Ráno jsem se probudila celá rozlámaná. Nevěděla jsem, zda se mi to všechno jen zdálo, nebo to bylo skutečné. Pak jsem si vzpomněla na večer, na můj nápad a na ty pocity. Dostala jsem najednou strach. Co když to není tak dobrý nápad, co když někomu ublížím, ale ne, ujišťovala jsem se, že vlastně nikomu chybět nebudu. Chtěla jsem se zvednout, ale udělalo se mi špatně. Kde mám jen ty své prášky. Převrhla jsem sklenku na stole a upadla do bezvědomí. Po půl hodině jsem se probrala. Kolena odřená a na hlavě jsem měla krev. „ Spadla si a praštila ses o roh postele. Měla si jeden ze svých záchvatů,“ řekla sestra a sklonila hlavu. „Ale už to bude dobré, jen ti setřu krev a bude zase dobře. Vzala sis ty prášky?“ „Nechci žádné prášky! Nic to nevyřeší! Stejnak jsem všem akorát na obtíž, už mne tohle nebaví,“ rozkřikla jsem se na ní. Cítila jsem, jak jsem unavená a můj jazyk se ještě svíjel bolestí. Zřejmě jsem měla silný záchvat. Nic si nepamatuji, jen jsem spadla a pak už nic nevím. Pomalu jsem se dopotácela do koupelny a omyla se hlavu studenou vodou. Pak jsem se vrátila zpátky a lehla si do postele. Po chvíli jsem usnula. Když jsem otevřela oči, bylo už odpoledne. Sluneční paprsky prosvítaly do pokoje. Vstala jsem pomalu, cítila jsem se ještě unavená. Na čele jsem měla pot a zbytky zaschlé krve. Bolelo mne celé tělo. Nahmatala jsem sklenku vody a prášky položené vedle ní na stolku. Zapila jsem jeden. Pak jsem otevřela šuplík a dívala se na sklenku, jejíž obsah byl stále pln. Tak jednoduché by to bylo. Stačilo by jedno polknutí a rázem by se mi změnil celý svět.

Někdo položil na stůl ještě něco. Papír, který se leskl ve třpytu slunce. Vzala jsem fotografii a zadívala se na ni. Byla jsem tam já s tím, koho jsem milovala nejvíce. S mým přítelem, který se na mne usmíval a já se mu dívala do očí. Tehdy jsme byli v zoologické. Kolem krku jsem měla omotanou šálu. Byl podzim, jemný větřík pohyboval listím. Pamatuji se, jak jsme se šli tehdy projít kolem řeky a já mu poprvé řekla, jak ho miluji. Trvalo mi to snad tři měsíce, než jsem odložila stud a dokázala to vyslovit a dívat se mu při tom do očí. Opět se mi z očí hrnuly slzy velké jako hrachy. Ta vzpomínka bolela, ale ne víc, než mé trápení. Když jsem před rokem zjistila, že mám epilepsii, myslela jsem,že můj svět skončil.Probrečela jsem tolik nocí. Měla jsem tak silné záchvaty, že jsem měla kolikrát co dělat, abych dokázala vstát z postele. Když jsem poznala jeho. Mou životní lásku.
Trvalo dlouho, než jsem mu to o sobě řekla. Bála jsem se, jak bude reagovat. On to však přijal statečně, podporoval mne a byl to první člověk, u kterého jsem cítila, že na to nebere ohledy. Smáli jsme se stejně, jako před tím, než se to dozvěděl. Nemluvili jsme o tom, když jsem nechtěla, ale občas mne vyslechl a já se cítila v bezpečí. Tolik mi pomohl, najít sebe sama a věřit si. Když se ale jednou stalo něco strašného. Jeli jsme z oslavy, nepila jsem, ale řídila, protože on nebyl schopen. Něco tenkrát vypil a tak jsem to raději vzala za něj, i když jsem neměla v té době řidičák, vzali mi jej kvůli mému zdravotnímu stavu. Potřebovali jsem se dostat tenkrát z horské chaty, jela jsem pomalu, protože mi serpentiny nikdy nedělaly moc dobře. Už jsme byli v polovině cesty, když se ze zatáčky vyřítilo auto v protisměru. Snažila jsem se to vytočit, ale marně. Já jsem vyvázla s lehkým zraněním, za to ten, koho jsem nejvíce milovala…Nedokázal jsem na to ani pomyslet, rázem mi projelo mrazení po zádech. Tehdy jsem už přestala věřit v dobro. Od té doby se trápím a vyčítám si, že jsem tomu nedokázala zabránit. Tolik bych chtěla něco udělat, raději bych zemřela já, stejnak jsem mrzák. Nikdy si to neodpustím, co se stalo. Vzala jsem znovu do ruky lahvičku mého štěstí. Nedokáži dál žít s výčitkami. Mé svědomí mne pomalu ubíjí. To, co se stalo mne pronásleduje každou noc, nikdy jsem se nedokázala zbavit nočních můr. Do teď slyším ten křik, hvízdot kol a pláč rodičů. Dívali se ne mne tehdy s takovou nenávistí, nedivím se, odnesla jsem jim jejich milovaného syna. Byl to nejlepší muž, kterého jsem kdy poznala a tolik mi chybí jeho smích, který by jistě dokázal všechno zlepšit. Objal by mne a chytil za ruku. Řekl by, že to všechno je dobré a já bych mu věřila, protože on nikdy nelhal.
Kdybych tak mohla opět spatřit jeho krásné čokoládové oči. Kdyby mi opět uvařil jeho nejlepší jídlo – míchaná vajíčka. Kdyby mi psal na dobrou noc ta krásná slova. Chtěla bych zase cítit, že jsem pro někoho důležitá. Má poslední myšlenka patřila jemu. „Setkáme se v nebi můj drahý,“ řekla jsem do prázdného pokoje. Naposledy jsem se podívala na starou fotografii a pak se má víčka pomalu zavřela.

Předchozí »
BLOG - kategorie: Literatura  Povídka   Hodnocení: 0.00

chrisstina Autor: chrisstina
Vloženo: 05.08.2009 11:23
Shlédnuto: 2564x

Zobrazit všechny blogy autora

 

Hodnotit a vkládat komentář mohou jen registrovaní uživatelé
Hodnocení a komentáře

 

URBA

URBA | 03.09.2009 18:38

Život je ako "divá rieka", raz tečie plynule, inokedy "prevracia balvany"... A ver, že takýto príbeh a jemu podobné by sme mohli dať na papier viaceri, keby sme nabrali odvahu.. Ty si to dokázala a je dobré, že sa so svojimi pocitmi dokážeš podeliť i s nami ostatnými.. Hovorí sa, že každý si je strojcom svojho šťastia, ale väčšinou nám niečo "nadelí" i osud a my sa musíme brodiť často i proti prúdu... Život treba žiť a doslova sa tešiť z každého prebudeného rána, lebo raz bude i to posledné...Želám všetko dobré, nech častejšie svieti aj slniečko v Tvojom srdci, pretože aj dobré a pekné spomienky zostali...

 

Micha

Micha | 24.08.2009 18:48

moc hezky napsané,bohužel život nosí i tragický šat a také je i někdy dost zlomyslný,ale důležité je ho ŽÍT,ahoj Míša

 

ondra slanina

ondra slanina | 20.08.2009 12:17

Pěkná psychologická povídka říznutá červenou knihovnou...po stylistické stránce mě to velmi mile zaujalo.

chrisstina | 22.08.2009 17:14

Děkuji :) Jsem ráda za každý názor a když je tak pozitivní a milý, tím mne to potěší víc...:)

 

Sharon

Sharon | 12.08.2009 09:50

Je to opravdu autentický... dočetla jsem ho do konce a není to vůbec špatné,také mě napadlo,jestli jde o tebe či ne... ahoj

chrisstina | 12.08.2009 18:23

Tak jsou to hodně moje pocity, ale jak říkám, je to také inspirováno přáteli...Jsem ráda, že se líbí :) Zatím a krýsný den! :)

chrisstina | 12.08.2009 18:24

oprava: krásný :)

 

Fido

Fido | 09.08.2009 15:09

Jen pevně věřím, že to není tvoje situace. Text je velmi autentický. Žádná lahvička štěstí neexistuje! Tomu věř.

Fido | 10.08.2009 17:22

Znám to, používám své obrázky jako ventil přetlaku. Jinak bych snad bláznil...Tvůj text je přesvědčivý, a je dobře žes to dostala ven! Vypsat, vymalovat, vyřvat - když to nejde jinak, ale ventilovat. Nedusit v sobě!!! Hodně štěstí...

chrisstina | 09.08.2009 17:44

Ahoj, děkuji za komentář :) Neboj, to zase nehodlám skončit ještě svůj život...Jen jsem asi potřebovala vypsat svou bolest, co nosím uvnitř...Bohužel ne všechno je smyšlené, ikdyž to dává ucelené obraz cesty jedné dívky...

chrisstina | 10.08.2009 19:14

Tj, kamarádka zase zpívá a vždycky to ze sebe dostane, je to dobrá cesta, člověku se trochu uleví a je to lepší...Já jsem takový optimista, ale povídky mám většinou smutné, protože v nich píšu o tom, co mne trápí...A v téhle je opravud mé půlroční trápení, které nějak nejde přestat a nevím, jak se ho zbavit...Snad časem...Tohle mni zatím pomáhá,psát a psát...:)Děkuji, tobě také hodně štěstí! :) Ať je více radosti, než smutku! :)

     

 

 

Eumeni  
HOME | FOTOGRAFIE | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | BLOG | KULTURNÍ PROGRAM | REGISTRACE | UŽIVATELÉ | REDAKCE | PARTNEŘI created by WEB-STUDIO
   
www.europeanarts.cz
Home Fotografie Výtvarné umění Blogy Kulturní program