E-umění
E-umění
E-umění
Login:
Heslo:
  Pamatovat heslo
 
   
REGISTRACE  | NOVINKY | UŽIVATELÉ | REDAKCE | PARTNEŘI
« Další

Kolotoč

příběh o tom, co vlastně chceme?


Taxík jede po svojí cestě a já vlastně s ním. Přitom naše cesty se na daném místě brzy rozejdou. Z rádia hraje romantická písnička a já na nábřeží vidím lampami osvětlenou řeku a rychle se míhající stromy lemující část Starého města. Je rozhostěno naprosté ticho. Nejsem schopen ze zadní sedačky taxikáři cokoliv říct. Nehybně koukám smutnýma očima na svět, který se točí kolem mě. Stahuji okénko a přes protest jezdce zapaluji si cigaretu. Tahám jí s takovým potěšením, jako bych dokázal něco změnit. Prudká zatáčka a stavíme na místě určení. Zaplatim drobnýma, které vytáhnu z kapsy a vystupuji ven. Jak se zdá, tady je vše připravené do velkého lesku slávy, která se zde koná.
Casino Minitrix je nejznámějším podnikem ve městě. Schází se zde celá smetánka nejen místních, ale i snobů z celého okolí. Každý večer jsou zde pořádány různé bankety a slavnosti celebrit, tohoto malého světa bohatých.
Nechci nikoho znát a přímo si objednávám na baru drink. Je slabý a hnusný a přitom se u toho barman v bílé košilce tváří svátečně. „Zlaté pajzly“ hlesnu pro sebe v pološepotu. Prodírám se davem, kde pozoruji to bujaré veselí kolem. Jedni sázejí u rulety, druzí nasazují kamenné tváře u pokeru a třetí jen tak chodí a počumují. Zařazuji se do první skupiny snobáčků a namířím to k ruletě. S krupiérem, se kterým jsem vyrostl v ranném dětství na sebe jen tak nevinně juknem a já si za deset minut odnáším v kapse peníze, na které ti ubožáci kolem šetří celý měsíc. Vlastně ptám se sám sebe, co tady k sakru dělám. Nebáví mě to tady. Na mobilu mi neustále pípají zprávy od ženy, kdy dorazím domů, jelikož Anička je nemocná. Znechucen nad jejím dolejzáním vypínám telefon. Aničce to pak nějak vynahradím, a možná ženě později taky, namlouvám si.
„Pietro“, slyším za zády, otočím se a skrývám nechuť z tohoto setkání. Je to místní podnikatel, který za mnou neustále dolézá. Sám ani vlastně nevím proč. Možná má málo přátel, či jsem ho něčím zaujal. Každopádně z toho nejsem nikterak nadčený. „Pojď zvu tě na skleničku“, směje se ta obloustlá tlama. „Musíme spolu probrat jeden takovej šolich“, k tomu všemu se mu rozzáří ty jeho falešné oči. Nedá se dělat nic, pozvání přijímám. Této skutečnosti později velmi lituju, jeho sentimalita ke starým časům. Nakažlívý a trapný smích doráží moji náladu, která už je tak, na bodě mrazu. A ještě chvíli, zamrznu v prosředku této místnosti a otevři oči někdy až zde budou pobíhat znova mamuti.
Pravdou zůstává, že nejmenovaný muž obtloustlý muž, mě ke konci svými panáky rozehřeje a já kývnu na tu jeho skvělou kravinu, která mi možná přilepší na mém bankovním účtě. Bohužel, asi tomu musí být dneska tak, o těžko nabytou náladu přijdu při otázce jak se má Anička a zda-li pak se mi už brzy uzdraví. Na malý moment, cítím výčitky svědomí, že nejsem zrovna u ní. Ale co, odpovím si zpětně, ničím jí tím nepomůžu.
Mé výčitky ustanou ve vteřině, kdy na baru zahlédnu milenku v krásných černých šatech, černé vlasy v drdolu se zlatou sponou. Okamžitě na vše zapomínám a dlouze se naň zadívám. Zpozoruje můj pohled a neváhá se usmát. Jaksi mě to zde přestává bavit, ale vím, že je načančaná a připravená tak krásně k jedinému cíli, a tím je okouzlit místní společnost.
Jakmile se naše oči setkaly, cítil jsem v srdci něco co jsem už dlouho u své ženy nezažil. Škoda jen, že právě vstoupil do místnosti muž ve středním věku, na jehož počest je dnešní večírek uspořádán.
Je mi krásně, ano, tak krásně jako už dlouhou ne. Cítím polibky po celém svém těle a nevnímám nic jiného než-li vůni, kterou prostupuje její přítomnost do celého pokoje. Zvenčí do pokoje proklouzávají první paprsky slunce, které v nevinném hávu odhalují místečka na jejím krásném těle.
Přemýšlím o rozvodu, nemohu si pomoci. Já vím, ano nebojte se vím. Jasné každému je, že tato mladá milenka nebude ta má jistota, co na mě doma vždy čeká. Ale já jednal celý svůj život pouze mým srdcem a tak také u toho chci zůstat.
Jsem na chvíli šťasten, vše se s ranním rozbřeskem vyjasnilo. Hned to doma oznámím. Nedá se nic dělat. Je to už půl roku a dále spatřuji jen cestu bolestivou a smutnou. Nechci nikomu ubližovat. Nesnesl bych, kdyby se to má žena dozvěděla. Ale teď už je to jedno. Vždyť já ji přeci nemiluji a to i přesto, že mi dala krásnou dceru. Cítím se ještě trochu opilý a chci využít této příležitosti, příště už budu možná slabý.
Stoupám pomalým, ale rozvážným krokem do schodů, vzhůru k našemu bývalýmu hnízdečku lásky. Polykám nahrubu, ten těžký knedlík, v šeru zdí už má mysl nemá tak jasné prozření jako tam venku, má mysl již neni vystavena té opojené síle slunečních paprsků. Jako by osud něco zamýšlel s mým životem.
Otevírám oči a spatřím krásné hluboké oči, už chápu proč jsem je tehdá tak miloval, je na nich něco co jsem dlouhou neviděl. Jakoby to pouto mezi námi bylo schované. Ale než-li se stihnu vzpamatovat, zaznamenám v nich neskutečný smutek a slzu jako kapku deště. Tento záblesk trvá jako rychlost světla. „Anička skonala, nemohu se ti dovolat“, dozvídám se.
Nemohu najít odpověď, tiše Martu objímám. Hanbu mísící se s mým smutkem nejde na těchto řádcích popsat. Vím, že se mi v tu chvíli mění celý hodnotový a vnitřní svět.
Po pohřbu klečím v kostele. Je prázdný a opuštěný, jako by mi tím Bůh dával něco najevo. Klečím v první řadě nejblíže oltáři.
„Bože můj na nebesích, jež jsem tě opustil a vydal se do spárů ďábla. Do spáru křivého a falešného světa. Do světa plného pochybných lidí a obchodů. Bože můj, kterého jsem opustil, dal jsi mi lekci a já vím jaká je má povinnost. Napravit své hříchy. Potrestal jsi mě a moji Martu. Marta si to nezasloužila. Bohužel tě chápu, jako má manželka musí nést stejné břímě jako já“. S těmito pocity vycházím vzdor deštivému dni ven. Zapnu si mobilní telefon. Neujdu ani pět metrů a vidím nepřijatý hovor od tehdejší milenky. To jí asi nestačilo a tak mi poslala zprávu ve znění kde se ukrývám a jestli nevyrazíme do Florencie na nákupy. Je to chvíle, kdy se naprosto stydím sám před sebou. Mažu si její telefonní číslo, v té chvíli vykouklo zpoza mraků slunce. Beru to jako dobré znamení.
Uběhne ještě pár dní než-li se dokáži adaptovat v novém světě. Vrátil jsem se k práci, kvůli které jsem studoval vysokou školu a cítím, jak plním své závazky, které jsem slíbil toho osudného dne, kdy svět , rozloučil se s mojí milovanou Aničkou.
Netrvalo to ani dlouho a dostávám nabídku na práci v cizině. Neváhám a přijímám. V novém světě, najdu snad nové štěstí a vše špatné zanechám zde.
Je ráno, východ slunce u moře naplňuje moji duši. Záclony se lehce pohupují, do pokoje vané čerstvý a svěží větřík, prodchnutý dálkami, které musel překonat. Pozoruji Martičku, je stále krásna a přitažlivá, její nahota vyvolává ve mně záchvěvy vzrušení. Nechápu jak se mi tehdá mohla přestat líbit. Je to neustále žena, po které se otočí i sedmnáctiletý kluk. Políbím ji na její něžný krk a vyrážím do práce.
Před prací se zastavim v kavárničce. Na brzkou ranní hodinu je zde celkem rušno, sedím za stolkem, nakukuji do vitríny na lákavé croissanty, všímám si lidí, jež mají různá povolání. Jeden v obleku, druhý v námořnické uniformě, třetí v montérkách. A také jedna nevinná mlaďoučká servíka sedící u stolu a popíjejíc její šálek vonného kafe. Naše oči setkávají se. Srdce mi bije jako o závod, hledám se v jejích podmanivých očích. Je to jasné, existují pouze dvě možnosti. Buďto se seberu a odejdu a nebo jí napíšu mé číslo na účtenku. V mém rozjímání zaslechnu z ulice pláč dítěte, tento všemi ignorovaný zvuk, mnou projede od hlavy až k patě.
Napsané telefonní číslo strčím do kapsy a bez povšimnutí procházím kolem mladého chtíče. Ani se neotočím. Chci žít mezi vámi. Ve společnosti, kterou jsem dříve pohrdal.
Věnováno Aničce.........................KONEC

Předchozí »
BLOG - kategorie: Povídka   Hodnocení: 10.00

gianni Autor: gianni
Vloženo: 25.07.2009 12:04
Shlédnuto: 2057x

Zobrazit všechny blogy autora

 

Hodnotit a vkládat komentář mohou jen registrovaní uživatelé
Hodnocení a komentáře

 

10
Malve

Mon | 14.03.2010 23:49

Nápodobně

 

10
D. Schwoiser

Sly | 14.03.2010 23:27

má známka mluví za vše

 

10
Bez fotografie

Aborigineo | 14.03.2010 21:58

nebudu hodnotit gramatiku, ale ten příběh mě ohromně oslovil :)

 

10
Ria

Ria | 27.11.2009 23:41

za me super

     

 

 

Eumeni  
HOME | FOTOGRAFIE | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | BLOG | KULTURNÍ PROGRAM | REGISTRACE | UŽIVATELÉ | REDAKCE | PARTNEŘI created by WEB-STUDIO
   
www.europeanarts.cz
Home Fotografie Výtvarné umění Blogy Kulturní program