E-umění
E-umění
E-umění
Login:
Heslo:
  Pamatovat heslo
 
   
REGISTRACE  | NOVINKY | UŽIVATELÉ | REDAKCE | PARTNEŘI
« Další

Ve městě divů...

po delší době pokus o kratičkou povídku...o tom co se může jednomu mladému klukovi stát, když zahlédne pěknou sukýnku...


Ve městě divů...
Každé velké či menší město tohoto světa mělo svůj nezaměnitelný půvab a kouzlo. Některá města byla známa díky svým památkám, a nebo průmyslem pro něj typickým.
Tato města byla od sebe vzdálena určitým počtem kilometrů, které jste museli překonat, chtěli-li jste z jednoho do druhého.
I já jsem v onom světě sdílel jeho krásy. Žil v Praze a velmi rád cestoval po jiných městech.
V té době význam slova „město“ znamenalo něco jiného než-li si dnes dokážete představit.
Byla neděle večer, já se obvykle procházel po Praze (mém milovaném městě).
Cestou dolů z Pražského hradu zahlédl jsem překrásnou dívku a otáčejíc se za ní „bum“ a ocitám se na zemi. Tento pád mne trochu omráčil. Chvíli to trvalo, než jsem se otřepal a mohl dále pokračovat.
Cestou domů pozoruji modernější auta, lépe oblečené lidi než já. Také proměněnou řeč a za výlohami obchodů věci, které jsem jakživ neviděl. Vše jako by bylo jiné, než jsem doposuď znal.
Dorazim před svůj dům. Beru klíče do ruky, ale klíčová dírka nikde. Všude jsou jen samá tlačítka a podivuhodné otvory. Ani vstupní dveře nejsou ze dřeva, ale jakéhosi podivuhodného materiálu.
Vlastně co říci? Většinu těch věcí onoho večera jsem viděl poprvé.
Můj vnitřní zmatek gradoval. Napadlo mne, že zavolám bratrovi, ať mi otevře, já si půjdu lehnout a ze všeho se vyspím.
Nefungoval najednou mobilní telefon a telefonní budka mi naskytla jakýsi podivný přístroj.
Jako bych se ocitl ve městě divů či špatném snu. Jenomže sen to nebyl a mne zbylo pouze to město divů.
Pozorujíc tu změnu kolem a nechápavé pohledy kolemjdoucích, vyvolalo u mne rozhodnutí zajít na panáka.
Naštěstí můj oblíbený bar stál na svém místě. Vstoupuji tedy dovnitř. Lidé sedící na baru, zkoumající mne svým pohledem, byli ze mne více vyděšení, než-li já z nich.
Objednávám whisku. Barman na mne hlesl: „Sto“!. „Nějak podražili“, říkam si v duchu pro sebe a vytahuji pětistovku. „Dobrý vtip, cizinče“, bylo mi sděleno. Následovalo: „Sto accuratů, a nebo se běž napít vody na záchod“.
„Já to za něj zaplatím“, řekl jakýsi pán sedící na barové židli.
Byl to příjemný muž se spoustou dotazů týkajících se mého vzhledu, značky cigaret co kouřím a jiných běžných věcí, které rozdělovaly můj svět, se světem přítomným.
Ale otázky jsem přeci zprvu chtěl klást já!
Minitrix, tak se mi ten člověk představil, mi naprosto nerozuměl, co tím vlastně myslím a proč se ho ptám na tak jasné věci. Přeci už nejsem dítě abych se tázal na tak jasné otázky. Jeden druhému jsme si nerozměli smysl vět a tak zůstávám u stolku sedět sám. S posledním panákem v ruce sahám po nedalekých novinách.
To, co jsem v nich viděl, chtělo rovnou celou lahev na stůl, z toho, jak jsem přicházel v ůdiv.
Ano, noviny nesly odlišný název, byly v angličtině, ale datum 1st April 2187 mne rozesmálo. Vrátil jsem noviny na bar, přísedícím řekl, že je to povedený šprým na apríla.
Nikdo se, ale nesmál. Pouze se setkávám s nechápajícími pohledy a otázkou odkuď, že to vlastně jsem a jestli nechci vypadnout.
Bráním se a říkám, že jsem z centra. Ozvalo se hromové „ha, ha“. „Čemu se smějete“?, následovala otázka.
„Chlapče, ty že jsi z New-New Yorku“? Ozval se další a jiný na ostatní: „Jasně, nemá ani na panáka, vypadá jako vandrák a je z centra?!“ „To, jo“, vložil se do toho další muž, „ten je leda tak z Palerma!“ „Přesně, vypadá na to, že vypadl z nějaké takové chuďoučké čtvrti“, přidal barman na závěr. Najednou se za mnou ozval něžný hlas: „jsi zabloudil viď?“ „Sedni radši na metro a jeď domu, já tě dovedu“, pousmála se.
Sedím v metru a hlavu mám plnou otázek. Stanice metra byla naprosto jinde a především to nebylo metro, ale jakási věc do které jsem ani neuměl nastoupit. Trasy A, B, C neexistovaly, pouze linky 1 až 99. Slečna mne posadila na linku 51, která jela z Varšavy do Johanesburgu. Ze stanice Praga do stanice Palermo stál lístek 20 accuratů a cesta trvala 40 minut.
Palermo opravdu vypadalo jako místo, které jsem kdysi znal. I lidé mi byli oblečením více podobni, než-li ti, které jsem vídal v Praga.
Po krátké procházce touto čtvrtí, pomalu jsem si začal přivykat na nové věci kolem mne. Mé tělo potřebovalo odpočinek a tak usedám na lavičku v místním parku.
Naproti sedí stařenka co krmí holuby a příjemně se usmívá. Neodolám a přísedám.
Pozoruji noční oblohu a vedu s Felicií příjemnou řeč. Můj příběh v ní vyvolal soucit a záhy mohu jít na nocleh k ní domů.
Ve svém byté má překrásnou knihovnu, z které vytahuje staré archivní články.
Celou noc tyto články studuji, pod touhou dozvědět se pravdu. Pravdu o tom, kde jsem a co se se mnou stalo.
Dozvídám se tedy, že kdysi planeta Země je jedno spojené město s 34 miliardami obyvatel. Toto město se jmenuje Orbis a je rozděleno do čtvrtí skládajících se z tehdejších měst. Dřívější města se rozrostla a pohltila ty menší.
Mluví se zde anglicky, ale v okrajových částech se udržela řeč podobná té původní.
Vinou nešťastného pádu, ocitl jsem se ve městě divů. Městě velikém, jako je sama planeta Země.
Ocitám se v budoucnosti a nevím, jak zpět do minulosti.
Jedno vím jistě, město Orbis do mé smrti nikdy neprobádám, jelikož vše je jiné, než jsem znal.
Bude to pro mne velmi těžké naučit se novým slovům, jinému způsobu života a chápání světa.
Rozhodl jsem se tedy, že zůstanu ve čtvrti Palermo, kde jsem po dni stráveném v tomto novém světě zvaném Orbis došel konečně k pochopení.
Kéž bych ale zase zakopl a vrátil se na onen svět před vámi.

Předchozí »
BLOG - kategorie: Literatura   Hodnocení: 9.50

gianni Autor: gianni
Vloženo: 14.02.2009 00:02
Shlédnuto: 2396x

Zobrazit všechny blogy autora

 

Hodnotit a vkládat komentář mohou jen registrovaní uživatelé
Hodnocení a komentáře

 

10
Bez fotografie

Tara | 17.02.2009 00:01

Gianni, docela zajimavy namet na povidku. Nas smrtelniky vzdycky zajima, jake to bude treba za padesat let, ve svete, v miste, kde zijeme. Ty sis to odvazil domyslet az do konce.:-) vsak vis, ono je to vzdy jinak, nez ocekavame... ale temer vzdycky. Pekne poctenicko na nedelni odpoledne, tak jen pokracuj. Ja sama jsem nic povidkoveho formy nenapsala, jaksi me nic nenutilo.Tak uz se tesim, jakepak bude nove tema tve druhe povidky. Mas muj obdiv a deset za dobrou slohovou strukturu povidky, za ochotu ji tady s nami sdilet a pro pobidnuti do nove prace.:-)

gianni | 18.02.2009 00:14

pokaždé , když na tyto stránky něco vložím, tak jsem překvapen, že dostávám tak vysoké známky...ze začátku jsem měl strach, zdalipak to bude někdo číst...musím poděkovat za komentář, jelikož je to takové malé překvapení...jak jsem pochopil, tak píšeš, že bych se měl spíše držet povídek, než filosofických úvah jako v Netrpělivosti či Životní cestě...vždy v hlavě nějaké nosím, ale napsat to...to znamená mít tu spontálnost, tu chuť se právě v tu danou chvíli vyjádřit...ještě jednou díky...s pozdravem a úctou

 

9
Ria

Ria | 14.02.2009 12:05

Kdybych psala nekdy povidku bude ve stejnem-podobnem duchu jako dnesni tva povidka :), dobre poctenicko.........

gianni | 16.02.2009 16:45

děkuji moc...vím, že by se to dalo ještě více rozepsat a tahle zkráceně to možná neni ono...především se tady lidičky docela moc hezky rozepsali o poezii, tak doufám, že má dílka vedle nich obstojí...s pozdravem a úctou

Ria | 17.02.2009 11:29

neni zac a taky zdravim :) Ria

     

 

 

Eumeni  
HOME | FOTOGRAFIE | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | BLOG | KULTURNÍ PROGRAM | REGISTRACE | UŽIVATELÉ | REDAKCE | PARTNEŘI created by WEB-STUDIO
   
www.europeanarts.cz
Home Fotografie Výtvarné umění Blogy Kulturní program