E-umění
E-umění
E-umění
Login:
Heslo:
  Pamatovat heslo
 
   
REGISTRACE  | NOVINKY | UŽIVATELÉ | REDAKCE | PARTNEŘI
« Další

Kaplička

pro vás všechny do nového roku jeden krátký, odlehčený příběh z červené knihovny..



Pomalinku otevírám oči a rozkoukávám se po pokoji, do kterého líným tempem nakukuje sluníčko. Odráží do zlatavé barvy nábytek na protější straně mé postele.
Při pohledu z okna vidím pouze oblohu, na které jsou stále rozpoznatelné rysy měsíce chystajícího se jít spát.
Probouzím se v očekávání plném euforie, dnes má být den ve kterém na mne určitě čeká štěstí. Cítím to kdesi uvnitř mne. Je to tak silné, že se nemohu mýlit. Jsem si tím naprosto jistá.
Rozechvělá vzrušením zapínám telefon, tam pouze stojí: „Dnes večer to platí, pěkně se obleč “.
Ano, tušila jsem to správně, nebyl to pouhý sen. Ten překrásný kluk, kterému bylo třicetdva let, byl elegantně oblečený, a v těch jeho černých vlasech jsem mohla oči utopit. Tak tento elegán se mi ozval. Jeho sliby nebyly plané.
Trochu se přiznám, že pozvánka do opery mne trošičku překvapila, ale stále lepší než-li jít někam do té klasické nudné vinárny, kam vás zavede každý druhý nápadník.
Jakoby bych najednou svět začala cítit naprosto jinak.
Otevírám okno a nechávám proudit teplý letní vzduch do mého pokoje.
Dole na ulici pozoruji maličké lidičky, jak někam spěchají, běhají, ale někteří také lelkují.
Vše je tak úžasně přirozené. Divím se sama sobě, že jsem si toho nikdy nevšimla.
Při pozorování ruchu maloměsta přemýšlím co vlastně celý den budu dělat. Má prvotní myšlenka prospat celý den je zahnána vzrušením, které cítím v každičkém koutku mého ženského těla.
Nenapadá mne nic jiného než-li vyrazit se projít kousíček za město, kolem polí čekajících na žně.
Kolem desáté dopoledne už sluníčko na obzoru stojí pěkně vysoko, oblékám si své oblíbené letní šaty a vyrážím.
Po cestě se stavuji za blízkou přítelkyní v naší místní kavárničce. Trošinenku poklábosíme u kafíčka, než mohu vyrazit dále.
U posledních vrat před začátkem lesní cesty potkávám sedláka Frantu, s rozjařelým úsměvem mi pochválí mé šaty a utrhne hruštičku na cestu.
Den už nemůže začít lépe. Vůně pšeničních klasů je impozantní. Život přináší samé krásné okamžiky, pomyslím si.
Mé myšlenky směřují neustále k večeru, nejsem rozhodnuta co si vzít na sebe, jak se učísnout.
Jsem celá paf, tahle zakoukaná jsem nebyla snad od patnácti.
Mám namířeno ke staré kapličce, kde jsem si už od útlého dětství vždy chodila popřemýšlet o mých tajných přáních, s nadějí, že budou vyslyšena.
Usedám kapličce na blízkou lavičku a sním o tom co mne čeká.
V opeře v Praze jsem nikdy nebyla, maximálně tak leda v Lucerně na maturiťáku, kdysi když jsem v hlavním městě chodila na gymnázium.
Ale to už je pár let zpátky, jinak jsem neustále zavřená v pětititisícovém městečku na kraji Jizerských hor.
Ne, že by to tady bylo špatné, učím v místní škole, mám spoustu přátel a mnoho aktivit u kterých si dokáži odpočinout.
Richard se objevil v mém životě zcela náhle a naprosto nečekaně na místním úřadě. Už ani nevím co tam vyřizoval, ale jeho pohled byl zcela uhrančivý a nedalo se mu nepohlédnout dlouze do očí.
Ještě týž den jsem ho pozvala k sobě domů, nešlo odolat. Touha byla velmi silná. Ne, že bych byla nějaká uťáplá pipka, ale na druhou stranu nejsem v seznamování tak rychlá jako jiné ženy z města.
Ani jsem nečekala, že se mi ozve, ale toho rána, hned po otevření očí, bylo mi vše jasné.
Štěstí se na mne konečně v životě usmálo. Na druhou stranu také nemuselo vše vyjít podle mého vysněného scénáře, ale na to jsem se neopovážila myslit, ze strachu, že vše bude zakřiknuto.
Poslední pohledy na kapličku a běžím zpět domů, hodiny odbíjí něco po poledni a slunce začíná zesilovat hřejivost svých paprsků.
Otevírám dveře bytečku a ihned cítím velmi příjemný chládek. Celá zmožená horkem usedám do křesla a zavírám na chviličku oči.
Dink, dink, dink..v polospánku zaznamenávám bití radničních hodin. „Kolikrát, že to odbily?“ Nejistě se táži sama sebe, už nevidím paprsky na stěnách mého nábytku, hvězda v prostřed naší galaxie, už zapadá za obzor koutu Země kde žiji.
Je nejvyšši čas dát si horkou koupel, stihnout poslední autobus a vyrazit do matičky měst.
Ani vám nebudu povídat, jaké pohledy se ke mne nesly, když jsem procházela po náměstí kolem zahrádek naplněných místními chlapy a chlapci. Tak hezky mi ještě nelichotily.
To bylo samé: „Brý večír paní učitelko.“ „Vám to, ale sluší.“
Pravidelná linka do Prahy zněla prázdnotou. Na pětisedačce v zadu seděla partička mladých, kteří byli načančáni stejně jako já.
Poznala jsem mezi nimi Vláďu, Zbyška a Aničku.
Bezpochyby jeli na nějakou tu vyhlášenou pražskou diskotéku.
Jinak v autobuse seděl ještě jeden pár a děda Kalinovic, který jezdí vždy o víkendu za vnučkou do Nymburka.
Místo našeho setkání bylo u Musea v horní části Václavského náměstí.
Město žilo a místní bary byly plné cizinců, místních a dokonce i zvířátek co doprovázela své páníčky a paničky.
Richard byl dochvilný a už na mne čekal. Po schodech nahoru za ním, jsem trošičku nervózní a kontroluji své vnitřní pocity, které jsou v tu chvíli zmatené. Tu jsem najednou myslila na to, jestli se mi nechce čůrat, tu zase jestli jsem zvolila správné šaty.
Myšlenky střídaly objekt svého zájmu jako pásy filmového plátna.
Ale už při jeho lehkém polibku se mé myšlenky ustálily a dokázala jsem si vychutnávat tu pravou sílu okamžiku, kdy mi patřil celý svět.
Richard povídal o obsahu příběhu na který jdeme, o tom co dělal celé tři dny když mne neviděl. Byl moc milý. Sen se začínal naplňovat.
Tosca od Giacoma Pucciniho mne rozplakala. Tak dojemné árie jsem nikdy neslyšela. Naprosto nový a nepopsatelný zážitek.
Při pozdější noční procházkou Prahou, vbloudil se do mé mysli jasný pocit, že je to pravý člověk mého života.
Byla jsem připravena se mu naprosto oddat.
Moji zasněnost vyrušil až u jakési výlohy, ve které byla spousta televizních přijímačů vysílajících zprávy.
Chvíli nehnutě pozoroval obsah zpráv a se slovy. „Už musím jít.“ Zmizel v prvním taxíku a nechal mne stát uprostřed ulice nočního města.
Nemohla jsem uvěřit svým očím. Překvapení bylo až moc silné, nechápala jsem, proč takové ošklivé probuzení ze sna.
Zabrní mi telefon v kabátě. Najedu do menu, kde je zprávička:“Chtěl jsem tě udělat štastnou, ale někdo mne potřebuje, někomu jsem to slíbil. Tobě slibuji, že se vrátím.“
Je zimní večer, od noční oblohy odráží se sníh. Kaplička stojící přede mnou, pomalu se zahaluje pod bílou čepici. Velmi často chodím sem snít. Jako za mých mladých útlých let.
Nepřestávám doufat a věřím na splěný slib. Tak dobrý člověk jako on přeci nemůže lhát.
Vím, že se jednoho dne objeví a objasní mi své tajemství. Do té doby nezbývá mi nic jiného než věřit na lásku. Na cit, který je dnešními lidmi zatracovaný.
Jenomže já vím, že štěstí se schovává hned vedle nás a neni nutno chodit za ním daleko.
Možná si stačí chvíli počkat.

Předchozí »
BLOG - kategorie: Literatura   Hodnocení: 8.00

gianni Autor: gianni
Vloženo: 31.12.2008 20:36
Shlédnuto: 2530x

Zobrazit všechny blogy autora

 

Hodnotit a vkládat komentář mohou jen registrovaní uživatelé
Hodnocení a komentáře

 

8
Ria

Ria | 02.01.2009 21:14

........ale i dost chybicek ohledne carek atd-nejvice, ale to tady neni predmetem, cela tva povidka je opravdu pro mladistve i tak je mila, pohodova a libi se mi urcite vice, jak blog ve forme podekovani administratorum, kteri to urcite oceni, ale tohle je blog- k tvemu-- souhlasim s Tarou, opravdu je to takove romanticke a i odlehcene pekne, dik za poctenicko v NR, zrovna jsem prijela ze Silvestra a mam na netu dost restu, i tak jsem asi nasla cas na Tvuj blog, už na začatku dobre rozepsane,-:) Ria a krásný nový celý rok Ti přeji......

gianni | 03.01.2009 16:52

o čárkách a hrubkách vím, je to má neduha :-)..děkuji za komentář, jsem rád, že i takový odlehčený příběh nachází odezvu..píšu pro radost sobě i ostatním, takže jsem za každý komenář vděčný.

 

Bez fotografie

Tara | 02.01.2009 07:40

Az na jednu hrubku je to velmi hezky, lehce napsane. Takova romanticka povidka pro sestnactilete divenky je dojimava az k placi. Tak jen tak dal.-) A co, uz se vratil?

gianni | 02.01.2009 13:01

v mé galerii najdeš i vážnější dílka, žánr byl schvolen schválně..můžu se zeptat na tu hrubku?..konec je otevřený, mohl bych napsat i druhou část, ale nechci psát seriály typu v TV..především je to také zkrácené pro potřeby e-uměni.cz..děkuji za komentář a jsem rád, že potěšilo..

     

 

 

Eumeni  
HOME | FOTOGRAFIE | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | BLOG | KULTURNÍ PROGRAM | REGISTRACE | UŽIVATELÉ | REDAKCE | PARTNEŘI created by WEB-STUDIO
   
www.europeanarts.cz
Home Fotografie Výtvarné umění Blogy Kulturní program